Díl 1. Temný
Začalo se stmívat a na kostelní věži sedí postava nehybně pozorujíc zapadající slunce,jak mizí za vrcholky okolních hor.Asi po hodině se ozvaly kostelní zvony a hlasitě odbila desátá hodina do poměrně rušného šumění města.Postava co předtím klidně posedávala byla náhle pryč.Ovšem ostatní si toho nevšímali,lidé chodili po ulicích adívali se po obchodech,které už pomalu zavíraly,jiní se zabývali hazardem a tudíž přicházeli o peníze.Jen jedna osoba stála tomu všemu ruchu opodál a dívala se na noční ruch okolního velkoměsta.
Nepozorujíce si vybírá svou další oběť,potom se hbitě,ale neslyšně povesí za ní a v pravé
chvíli zasáhne.V temné uličce,kterou přes den všichni používali jako zkratku se teď stala pomůcka k zákeřnému činu.Jedna vteřina ve které oběť zoufale
přemýšlí jak se vymanit ze smrtelného sevření mocných špičáků,které se s pichlavou bolestí a chutí v mžiku zaryli do krku člověka.Jen lovec cítí rychle pulzující tep,zrychlené dýchání a srdce,které má obět až v krku,vychutnává si to.Vychutnává si tu sladce chutnající,ještě teplou a čerstvou krev.Kapky té červené tekutiny kapají kolem,po maličké chvíli osoba padá k zemi mrtva,bez známek života,jen dvě malé ranky na krku zde zbyly.
svojí večeři.Pokaždé je to stejné,ten stereotip mě začíná nudit...chtělo by to..hm...něco jako zpestření.Buď jídelníčku nebo celkového lovu,pomyslí si s pobavením upírka.když tu náhle ji z rozčarování vytrhne zvuk vystřeleného šípu,který se s hvizdem zabodne do stromu.Raději zmizí nechce se přece zaplést do souboje,ze kterého by nemusela vyjít živá nebo bez úhony.
Objeví se uprostřed temného náměstí,ale je zřejmé,že neznámí ji sledoval.Zřejmě to nebude obyčejný lovec...nebo je to snad upír?,pomyslí si s pobavením a sleduje nově příchozího,kterého cítila už daleko předtím.Sedne si na okraj kašny a zaslepeně pozoruje toho neznámého.Neznámí se zastaví u starého domu,který má okna a dveře přibité ztrouchnivělými prkny a pomalu se rozpadá,a opře se o zeď přitom sledujíce dívku,která sedí na kašně.Oba na sebe nevinně,ale přesto ostražitě hledí.Nemesisia,tak se jmenuje,vzpomene si na to co říkal jeho nový zaměstnavatel.
"Dobré ráno,pane Smithe.Volal jste mě?""Ano,posaďte se," Daileme si sedne a poslouchá dál co po něm jeho šéf bude zase chtít."Můj pán mi nakázal poslat
nejdůveryhodnějšího člověka z mé agentury,aby jste někoho zlikvidoval.Jedná se o osobu možná Vám podobnou,ale mnohem nebezpečnější.Neváhala by Vás zabít
pane Daileme.Jmenuje se Nemesisia a je to upírka.Pozor je velice nebezpečná a půvabná.Nezamilujte se do ní,ani si jí nepřipusťte k tělu moc blízko.Ale no
jestli by jste se náhodou k vašim druhům chtěl přidat,mužete,ale jakmile se stanete jedním z nich ,tou zrůdou, skončíte stejně jako Nemesisia a ostatní.Teď
jďete."Ozve se hlas u okna.
chvíli otočí a jde přes náměstí k temné ulici ve které později zmizí.Později dojde k oplocenému domu,odemkne vrata a přes zahradu vejde do obrovského domu.
"Kde jsi byla?",ozve se ženský hlas za ní."Deméter,kdy jsi se vrátila?",pousměje se a aniž by se otočila ví kdo to na ní mluví."Před hodinou,moje milá sestřičko,vím na co se chceš zeptat.V Rumunsku bylo nádherně,ale stejně domov je domov." "Ano,ano.Budu si muset zvyknout,že jsi opět doma.Co kdyby jsme uspořádaly večírek na uvítanou?",otočí se na podpatku a zadívá se s prapodivným leskem v očích na Deméter.Ta jen přikývne a jde k telefonu,aby obvolala
všechny známé."Ale nejdřív by jsme si měly OBĚ odpočinout.",zdůrazní slovo obě a zadívá se přísně na svojí sestru,která s úsměvem na tváři položí telefon a jde nahoru do své ložnice.
Nemesisia zajde do své a svalí se do krásně měkké postele.Po chvíli usne bezesným spánkem.Další den vše nachystají a o hodinu později přicházejí hosté,Deméter a Nemesisia jsou noblesně oblečené,aby udělaly dojem.Jsou přece paní tohoto domu.Něco ovšem Nemesisiu znejistí.Hosté se baví jen ona ne.Nervozně se prochází mezi lidmi.Ví,že je zde ten neznámý lovec.Ví,že ji sleduje,ale neví kdo to je.Je zde tolik lidí.
Vyjde na zahradu a nadechne se.Dojde k vodopádu,který se s lehkým šumením vlévá do jindy průzračně modrého,teď jako zrcadlo vypadajícího jezírka.Posadí se na břeh kde mají
malou lavičku a zadívá se do té černé tiché hladiny.Z dáli jde slyšet ruch města z jiné strany hudba a zábava večírku.Zaposlouchá se víc,slyší nádherné ticho jen šumění vodopádu to ruší a občas sem tam nějaká ta ryba,která vyskočí a rozvlní tím klidnou hladinu jezírka."Ach.",povzdechne si,když opět pohlédne do jezírka a vidí všechny vzpomínky ať už ty bolestné nebo ty se šťastné.Vidí sebe v dětství,jak si hrála s rodiči.Náhle však vzpomínka zmizí.
Vytrhl ji ze vzpomínání šustivý zvuk listí.Zpozorní,protože cítí nebezpečí a ten šustivý zvuk listí nemohl způsobit vítr.Nefouká,pomyslí si a dívá se dál do té temné hladiny,která je občas ozářena nějakou tou hvězdou nebo měsíčním svitem.Po chvíli zašustí znovu.Vedle ní se usadí ten Pan neznámí,pro nás známí Daniel Daileme.Sedí mlčky,čeká až ona promluví jako první,ani nemusí dlouho čekat."Kdo jsi a co chc...",více však nestačí doříct.Daniel ji začne vášnivě líbat.
"Co to děláš!",odtrhne se s potíží Nemesisia,líbilo se jí to,už tak dlouho necítila to co předchvílí.Daniel jen povzdechne, Nedokáži ji zabít , myslí si přitom když se na ní dívá."Jmenuji se Daniel.",řekne nakonec po chvíli nesnesitelného ticha."Byl jsem poslán,abych tě zničil....",koukne se na hladinu."Co?!",uslyší pochvíli vedle sebe.
Podívá se na zděšený,ale zároveň i překvapený výraz ve tváři Nemesisii."Kdo?",zeptá se pochvíli se slzami v očích."Kdo to nevím..",posmutní a obejme ji.Neme se rozpláče,Daniel má po chvíli mokrý flek od slaných slz na tričku.Po chvíli se Neme zvedne otře si slzy a očima jí projede zláštní záře."Vím kdo to je...Neměl by jsi se se mnou spolčovat...ty jsi lovec a já jsem tvá kořist..",mrkne na něho a potom se vytratí do domu.
Daniel jen tiše přikývne do prázdna potom se zvedne a vyskočí na zeď,co působí jako plot.Od teď jsme nepřátele,jeden znás z tohoto souboje vyjde jako vítěz,dívá se na rozsvícená okna domu.O chvíli později už běží temnou uličkou do svého bytu na druhé straně města."Konečně doma.",pohodlně se usadí do křesla a rozhlíží se kolem sebe po pokoji.Od té dobyco jsem se přistěhoval tak jsem ještě ani nevybalil,pomyslí si a zašklebí se,když se podívá na až ke stropu vysokou hromadu krabic.Povzdychne si,protože si vzpomene na Nemesisiu,je jí až tak moc podobná.
"Alice!",zvolá chlapec na zlatovlasou dívenku.Ta se na něho otočí a líbezně usměje."Neboj,jsme přece jiní než-li lidé.Nic se mi nestane.",pronese tiše a vstoupí do polorozpadlého domu.Chlapec jde tiše za ní,nechce,aby se j něco stalo.Chvíli jdou,když dojdou do velikánské místnosti."Alice....prosím vraťme se.",žadoní chlapec,který tuší něco špatného."Ne...jestli se bojíš můžeš tady počkat.Já se hned vrátím chci jen támhlentu dýku.",podívá se na něho dívenka.Chlapec jen kývne a schová se,když v tom slyší vystřelený šíp a výkřik.Když vyhlédne z ůkrytu vidí ji..Alice...svojí dívku,jak padá na zem s šípem v srdci.Než k ní stačí doběhnout už je mrtvá a postava stojící na okne se jen tiše a zákeřně směje."Nevěděl jsem,že i upíři a poloupíři se dokáží rozplakat.",výsměšně hodí dýku,kterou dívka chtěla chlapci k nohoum,potom zmizí.Chlapec tam jen bezmocně mlčky sedí a drží tělo mrtvé Alice v náručí.Druhý den ji zakope na místním hřbitově."Pomstím tvojí smrt,najdu toho co ti to udělal a pošlu ho do pekel,to ti přísahám.A ještě ti slibuji,že budu strážit ty,na kterých mi záleží a nikdy se nestanu zabijákem jako jsou lovci.",stojí nad hrobem s očima plnýma vody a s rukou,kterou tiskne ke svému srdci,s amuletem v ruce.
Porušil jsem slib,pomyslí si a prohlíží si v jedné z krabic nazkládané zbraně a ONU dýku s ornamenty."Odpusť mi to,ale nešlo to jinak.Jestli se mám dostat k tvému vrahovi,tak musím dělat lovce stvoření jako jsem já.",dívá se na ní a do očí se mu derou slzy.Už tak dlouho neplakal..."Ale..ale slabá chvilka?S kýmpak to tu mluvíš?Vypadá to,že asi sám ze sebou,že?",vysmívá se mu Nemesisia,která slyšela to co říkal.
"Bavíš se dobře?Myslím,že teď bude řada na mě!",s chladným úsměvem se otočí a zahledí se jí do těch temně modrých očí.Nějakou chvíli na sebe oba hledí,ty temně modré jako kdyby se vpíjely do těch zlatavých.Daniel se začne jako očarovaný pomalým krokem přibližovat k Neme a když už je u ní,tak strašně blízko...jejich rty splynou.Vášnivě se políbí.Neme se náhle odtrhává a v rozpacích mizí.Daniel se mlčky dívá na místo kde stála,zavrtí nad svými myšlenkami hlavou a jde vybalit dalších pár krabic.
Mezitím venku kdosi,ve stínu ukrytý,sledoval vše co se dělo a teď pospíchá za svým pánem."Pane Argore!Pane Argore!",křičí ode dveří sluha."Pan Dominik je zde!" "Pusťte ho dovnitř.",říká muž v nóbl obleku,který právě schází ze schodů a míří do své pracovny."Ano,pane",kývne služebný a jde otevřít hostu."můžete vejít,pane,můj pán už Vás očekává.",pustí ho do vnitř a host aniž by řekl slova rovnou zamíří do pracovny svého zaměstnavatele,aby vilíčilvše co viděl.
"Zajímavé."ozve se po tom všem co vyprávění a o chvíli později smích."Dobrá tedy když myslíte že je to tak,ZABIJTE JE!",obrátí se i s křeslem tak aby viděl na Dominika."Šéfe jestli mohu něco navrhnout,myslím,že by mnoíhem lepší bylo kdyby jsme tomu nechali ještě čas.Myslím,že zatím není potřeba zabíjet oba.Daniel je spolehlivý a ikdyž je to napůl upír a napůl lovec vykoná svou práci.",šéf jen přikývne a potom mávnutím ruky Dominika propustí.Spokojeně odchází z domu svého zaměstnavatele.
Jen co vyjde z domu dveře se za ním s prásknutím zavřou a on se teprve teď probudí z hlubokého nitra zamyšlení.Je noc..pomyslí si,když pohlédne na rozzářené hvězdy a měsíc,který je v úplňku.